Trnitá cesta ke štěstí

JAK TO ZAČALO

Konečně… Dva proužky na těhotenském testu… Po půl roce od vysazení antikoncepce a velkém množství testů s negativním výsledkem (to víte, jsem netrpělivá, tak jsem testy zkoušela průběžně  ) a teď konečně druhý proužek, zatím slabý, ale je tam… Tak ještě jeden test ať to vidím znovu… jupííí i podruhé je tam… Že by se konečně podařilo? Je středa večer 26. srpna 2015. Hned druhý den se objednávám k doktorce. Potřebuju to mít potvrzeno, než to oznámím příteli. Na ultrazvuku zatím není nic vidět, ale test u doktorky potvrzuje, že jsem těhotná. Hned frčím k ségře kuknout na neteřinku a ukázat ségře těhu test. Je zatím první a jediná, kdo to ví a řešíme, jak to říct příteli. Mám štěstí, že zrovna není doma, jinak bych mu to hned vykecala. Dělá mechanika u rally týmu a zrovna se jede Barum Czech Rally a tak se nemusím doma hlídat, abych se neprokecla.

V pátek vyrážíme směr Zlín na nákupy a zároveň navštívit budoucího otce. Koupili jsme pokladničku „Na miminko“, dudlík a já vzala digitální těhotenský test v domnění, že ten bude pro chlapa pochopitelnější. Dojeli jsme do Otrokovic a já se vydala za tím mým chlapem. Seděl v servisu, dost KO po pracovní noci na autech a kouřil. Na otázku, jestli chce dárek mi říká, ať to nechám na doma… tak znovu „Chceš dárek“… „No tak jo,“ odpovídá.. co jiného mu taky zbývá…  Pokladničku si moc neprohlédl a rovnou ji otevřel. Jeho otázka „Co to je?“ mi přijde dost zbytečná, tak neodpovídám a počkám, jestli pochopí… Pochopil… Prý „jako fakt“… Tak ne, asi mu kecám . Radost má, ale musí to vstřebat a pochopit, co se to vlastně děje… Už musí jít zase pracovat, tak my se vydáváme se ségrou a neteří zpátky k domovu. Už cestou mi dojde sms od přítele, že je moooc šťastný .

TÝDNY STRACHU

Týden od prvního pozitivního testu je pryč a já mám jít v pátek opět na kontrolu. Jenže od rána silné krvácení. To ne, co se to děje. Snad se to nepokazilo… Volám okamžitě doktorce, která mě posílá rovnou do nemocnice. Tam mi udělali ultrazvuk. Srdíčko zatím nevidět, ale aspoň gestační váček se už objevil…. Ale co bude dál a udrží se to vůbec? Plány, jak na konci září na mých promocích oznámím rodině, že čekáme miminko, jsou ty tam a musím s pravdou ven hned. V nemocnici jsem tehdy zůstala 5 dní. Krvácení bylo způsobeno zánětem a plod se zatím drží. I srdíčko už je vidět na ultrazvuku… Po pěti dnech v nemocnici hurá domů, ale ležet, šetřit se. Pořád se nemůžu z těhotenství radovat, protože mám hrozný strach, že se to zase pos…. pokazí…

V desátém týdnu repete. Krvácení, pohotovost, špitál, … Pro mě v tu dobu ještě depresivnější, než první pobyt v nemocnici. Kolegyním na pokoji točili KTG, zněl tam tlukot srdíček miminek… a já pořád nevěděla, co bude… S krvácením jsme bojovali až do ledna. Mnohokrát jsem musela na pohotovost, mnohokrát se v noci budila se strachem o toho nenarozeného drobečka. Mezitím jsme v listopadu absolvovali první genetický screening na vrozené vady ve Zlínském Prediku, naštěstí s negativním výsledkem. V prosinci těstně před vánoci pak druhý, z kama jsme si odnesli i DVD a 3D fotku našeho chlapečka. Jo jo, že to bude kluk mi říkala už moje gynekoložka a teď se to jen potvrdilo.

Čas ubíhal, na Vánoce jsme dostali už nějaké věcičky pro miminko, Silvestrilvestr-> taky velké S proběhl v klidu u televize a hurá do nového roku…. už jen 4 měsíce.

Termín porodu 2.5.2016. Na pohotovosti jsem byla už tolikrát, že to ani nepočítám. Rady doktorky „Musíte být v klidu“ jsou fakt zcestné, když pomalu co týden jezdíte po doktorech s nějakým problémem… Ten drobeček ještě není na světě a už o něj mám obrovský strach…

Čas plyne a prcek v bříšku se ozývá čím dál víc, za což jsem moc ráda.. Jen jednou ráno se téměř nepohnul… Doktorka říkala, že se musí pohnout minimálně jednou za dvě hodiny… ale nehýbe se. No nic, nenechám to jen tak, jedu. Kam? No opět na pohotovost do nemocnice. Natočili mi KTG. Miminko se sice hýbe, ale doktorce se nelíbí něco jiného. Děloha vykazuje křivku jako při kontrakcích. „Vás nic nebolí,“ ptá se… „Ne, nic.“ Opravdu mě nic nebolelo, ale kvůli těm výsledkům si mě opět nechávají v nemocnici a cpou mě kapačky magnezia… Teď už je ten pobyt veselejší, už mi taky dělají KTG a slýchám tlukot srdíčko našeho synáčka. Jen mám strach, aby mě nenechali v nemocnici až do porodu, což se naštěstí nestane a tak po pěti dnech můžu domů.

Dubnovou oslavu narozenin nechávám až na později, až se malý narodí. Nemám nějak sílu oslavovat a pomalu stoupá nervozita z porodu. V 38. týdnu mi doktorka na vyšetření udělá váhový odhad a zjistí, že naše miminko má nejspíš už 3800 g… Fíha, to bude kus chlapa. Nabídku, že pokud chci, můžu jít druhý den do nemocnice domluvit se na vyvolání, aby náhodou nebylo mimino až moc velké a já ho zvládla porodit, přijímám s radostí. Už se nemůžu dočkat, až budu mít po porodu drobečka v náručí. 

V nemocnici se váhový odhad potvrdí a tak je naplánovaný programovaný porod na pondělí 25.4. v 39+0. Prý kdybych si to rozmyslela, mám dojít ve středu normálně do poradny… No nerozmyslím, fakt ne. Víkend už je ve znamení stoupající nervozity, ještě v neděli nás přítelovi rodiče zvou na oběd a zároveň mi přijdou popřát k narozeninám.

DEN D

Noc z neděle na pondělí je hrozně dlouhá, od dvou nespím, nejde to. Ať už je ráno a jedu do nemocnice, to čekání je hrozné. Ráno už jen dochystat věci a na 7.00 hod. do nemocnice. Tam mě hned pošlou do prvního patra, kde je porodnice. Převléct do té super nemocniční košile a na první vyšetření. Primář, který má zrovna službu zavede první tabletu a jsem odsunuta na pokoj a musím čekat. Naštěstí je tam televize. Té si dlouho neužiju, protože se zrovna má v onom pokoji rekonstruovat koupelna, tak mě stěhují na vedlejší porodní pokoj, kde bych už měla zůstat celou dobu. Je tam i vana, sprcha, váha na novorozence a všechno potřebné k samotnému porodu… Mezitím absolvuju několik kontrol, aby viděli, jak se otevírám, zavedou mi druhou tabletu, dají klystrýr a zase čekat.

Přítel čeká do té doby nervózně doma, ale pak už ho můžu zavolat, ať dojede za mnou. Bolesti mám čím dál větší a není to nic příjemného, ale pak najednou ve  mně něco pukne… Můj vykulený pohled přítele pobaví. Sáhnu si mezi nohy a když vidím, že to není krev, ale voda, je to jasné… Praskla mi voda. Tak už vím, jak to vypadá a že to opravdu nejde přehlédnout . Potom už bolesti začínají být nesnesitelné. Sprcha, chození, ležení ve vaně, nic nepomáhá, kontrakce jsou čím dál častější a já řvu bolestí a je mi jedno, kdo mě slyší. Příteli tuhne pomalu úsměv na rtech a zoufale přemýšlí, jak mi pomoct… Pomůže jen tím, že tam je, ale od bolesti pomoct nemůže. Pak už čas nesleduju.

Porodní asistentka chodí na kontroly, jak jsem otevřená, mladá slečna, která je na oddělení nová chodí také asistovat a učit se. Pak už se bolesti přesunou i pánevní oblasti, což mi dává naději, že už se to blíží. Porodní asistentka je skvělá, pomáhá, tlačí na břicho, radí, jak dýchat… Pak mi chytne ruku a dá mi ji mezi nohy… „Sáhněte si, to jsou vlásky.“ Opravdu, cítím hlavičku našeho chlapečka… Přítel stejnou nabídku odmítá, prý by to nedal . Tak a teď tlačit a pomoct tomu drobečkovi na svět. Už nemůžu, mám toho plné kecky, ale musím. Tlačím co to dá. Netuším kolikrát, zdá se mi to nekonečné, ale najednou je hlavička venku. Ještě jednou nebo dvakrát, ať dostaneme ven ramínka, radí porodní asistentka.

Tlačím dál. Najednou cítím, jak ze mě miminko vyjede. Porodní asistentka i s mladou slečnou už zručně miminku odmotávají pupeční šňůru, balí ho a dávají mi ho na břicho. Slečna má slzy na krajíčku. Jsme její první porod. Já jsem totálně vyčerpaná, ale na břichu mi leží zabalený malý uzlíček ještě fialový, ale nejkrásnější na světě. Pak ještě vytlačit placentu, ale to je hračka. Čekáme, až dotepe pupečník a celou dobu mám našeho Kubíčka na břiše a nemůžu se vynadívat. Přítel taky nemá slov, tak jen koukáme. Pak přestřihnout pupeční šňůru, čehož se přítel statečně ujme. Prý to šlo ztuha, prohlásí pak . To už pak ale Kubíčka berou sestry, aby ho umyly, zvážily a zkontrolovaly. Mě mezitím doktorka zašívá.

Kubíček je naštěstí v pořádku. Startuje do života s mírami 3800 g a 50 cm. Umytého a zabaleného nám ho pak dávají do náruče a my máme čas si ho pořádně prohlédnout. Je nádherný. Ještě rychle poslat info rodině, která netrpělivě čeká na zprávy a bojí se o nás…. Další průběh pobytu v porodnici už není důležitý. Náš ztělesněný zázrak máme u sebe, je hrozně křehoučký, ale zároveň hrozně silný, že zvládl, tak těžký porod. Sice má odřenou hlavičku, jak se tlačil ven a následně trpí na bolesti bříška, prý taky kvůli náročnému porodu, ale my všechno společně zvládneme…

Je to sice neuvěřitelné, ale v dubnu už bude mít toto moje malé velké štěstí 2 roky. Je to pěkný čert, ale taky pekelně chytrý, vnímavý a velký pomocník. Dennodenně mě překvapuje, co všechno ví, umí, jak mi rozumí, když po něm něco chci. Je to ten nejlepší parťák, kterého jsem si mohla přát. Plně souhlasím s tvrzením, že největší životní lásku si žena porodí sama. U mě to teda platí na sto procent.

Ty měsíce strachu, bolesti, beznaděje a nových nadějí stály za to a ten poklad, co mi leží v náručí a nádherně spinká je toho jasným důkazem.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *