Přes noc třicítkou

Tak už i na mě došlo :grin:. Ráno jsem se probudila už ne jako devětadvacetiletá, ale třicetiletá. Jak hned ráno konstatoval kamarád „Mládí v prdeli, do důchodu daleko,…“ V den svých kulatin má spousta lidí tendenci hodnotit a analyzovat uplynulé roky. I já se zamyslela nad těmi třiceti lety, které mám za sebou. 

Měla jsem úžasné dětství, s úžasnými rodiči a sestrou, prázdniny u skvělých prarodičů, každoroční dovolené s putováním po krásách České republiky, které pro nás rodiče rok co rok připravovali, aniž bychom to v té době dokázali náležitě ocenit,…. Prostě dětství a dospívání, jak bych přála každému a jaké snad dokážu zajistit i svému synovi (případně svým dětem). V době, kdy jsem se pak už pomalu začala stavit na vlastní nohy jsem měla vždycky oporu ve svých blízkých ať už jsem se pustila do jakéhokoliv počínání. 

Posledních deset let života, kdy už je člověk dospělý a žije si život podle svého, bylo opravdu úžasných. V tu dobu jsem naučila hrozně moc, naučila jsem se vážit si sebe sama a ze zamindrákované puberťačky dospět v člověka, který si sám sebe váží, něco dokázal a něco vybudoval. Před rokem se mi však, bez ohledu na všechny předešlé úspěchy, povedl můj největší „úspěch“. 25.4.2016 jsem porodila nádherného chlapečka jménem Jakub. Už téměř dva roky jsem hrdou mámou a i když Kubík občas zlobí, občas se vzteká, nechce spinkat, papat,… Pořád je to moje zlatíčko a já jen s obdivem dennodenně sleduju, jak rychle se učí, co všechno umí a co dokáže vymyslet…. 

Říká se, že člověk nemá litovat ničeho, co se stalo. Je to tak. Ani já nezažila jen to dobré, neudělala všechno správně a nebyla vždycky stoprocentně taková, jaká bych měla a chtěla být, ale i přesto toho nelituju, protože všechno tohle mě posunulo dál až sem, kde jsem teď…

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *